Loňský rok byl v mém životě dost zlomový. Řešila jsem spoustu věcí v soukromém i pracovním životě. V soukromém životě: rozchod s manželem, prodej domu, stěhování zpět k rodičům, to, jak se s tímto stavem vyrovnávaly moje dvě dospělé dcery. V pracovním životě jsem narazila na člověka, se kterým jsme si absolutně nerozuměli a on na mě začal podávat trestní oznámení, psát na mě různé stížnosti na všechny možné instituce. No prostě dost jsem se v tom plácala.
Najednou se v mém životě objevil Tomáš.
Znala jsem ho dlouho, ale jenom tak, že jsem věděla, kdo to je a co dělá. Většinou jsme se potkávali pracovně. Vždycky, když jsme se potkali tak jsme si povídali. A já jsem mu toho řekla dost o tom, jak to mám v práci, jak to mám doma. A on mě vždycky poslouchal. A vždycky něco utrousil o tom, že to co říkám jsou jenom moje myšlenky a to je to, co mě nejvíc trápí.
Pan, říkejme mu „pan Trestní oznámení“ mě neustále bombardoval maily a já jsem z toho vždycky byla špatná. Pak mi Tomáš řekl: Co kdybys to brala tak, že když ti napíše řekneš si…píše mi „pan Trestní oznámení“. Tečka. Nic víc se neděje. To, co si k tomu přidáváš jsou jenom tvoje myšlenky o tom, co on tím zamýšlí, co se může stát, strach, co z toho bude. Ale to není realita. Realita je jenom to, že ti poslal mail.
A takhle to bylo se vším. Rozchod s manželem – Blani, co se vlastně stalo? Odešel od tebe manžel. Všechno ostatní, jaké by to mohlo být, kdyby neodešel, jak vlastně teď bez něj budeš žít, proč to udělal…zase myšlenky….a strach z něčeho, co se ale ve skutečnosti vůbec nemusí stát. A nakonec to bude fajn. A vlastně vždycky je fajn. Bez ohledu na okolnosti kolem tebe…
A věřte nebo nevěřte….mě je fajn. Ano, žiju jiný život než s mým manželem, jiný, ale fajn. Povídali jsme si spolu snad o všem….o mém vztahu s dětmi, o vztahu s rodiči, o vztazích s jinými lidmi a i o mém vztahu s mým manželem. A mě začalo vrtat hlavou, jak to ten kluk ví? Jak ví, že to takhle funguje?
Nikdy mi neřekl, udělej to tak nebo tak, nikdy neříkal, co mám nebo musím….ne, já jsem nemusela nic.
Jenom jsem začala vnímat, že něco je jinak a že postupně se ty problémy z mého života vytrácejí. Najednou nebyly. No, asi byly, ale já už jsem to nevnímala jako problém. Vnímala jsem to jako věci, které se v životě dějí a když je potřeba tak udělám to, co udělat mám. Ty myšlenky se taky nikam neztratily, mám je…ale já si občas řeknu: no to mě napadají zase pěkný blbosti. A často se usměju a nechám to být, protože si uvědomím, že je to jenom příběh v mojí hlavě.
Občas možná zahlédnu, co dělají myšlenky s lidmi kolem mě. Tak například ustavičné sekýrování a připomínky mojí maminky vždycky vedly k hádce. Dneska jsem schopná se usmát, protože vím, že k tomu, co mi říká, ji vede strach o moji budoucnost a to, že mě má ráda. Pak stačí ji obejmout a říct: mamko, neboj se o mě, já to zvládnu…jsem ráda, že vás s tátou mám a že mi pomáháte. A víte, co to způsobí? Žádnou hádku, ale vykouzlí to úsměv na jejích rtech. Je to báječný pocit.
Někdy nevím, co mám dělat. Tak si počkám až budu vědět.
A věřte, že když to potřebujete tak víte. Tak jako já jsem potřebovala nějaký čas, abych věděla, že Tomáš se zabývá transformativním koučinkem, trošku jsem slídila a dostala jsem se na stránky Centra změn a pak jsem tři noci nespala a poslouchala webináře s Vladimírem Vymětalem, z jehož práce vychází to, co v současnosti dělá Tomáš, Katka a Pavel.
A co tohle všechno znamenalo pro můj život? Jsem šťastná. Jsem a žiju! To je přece pecka! Už vím, že nikdy mě neudělá šťastnou žádný chlap ani dům za 4 miliony. Vím to, už jsem to jednou měla. Teď to nemám a jsem šťastnější než kdykoli předtím.
A udělala jsem to sama…Tomáš mi „jenom“ ukázal, jak věci fungují.
Blanka Řezáčová